Paměti
1981-1986
Narodil jsem se před mnoha lety ve Vrchlabí. Pak jsem byl mimino, pak jsem chodil do jeslí a do školky. Z těch dob si toho moc nepamatuju.
1987-1993
Pak přišla na řadu základní škola na Liščím kopci, tradičně Ulice Školní. V první a druhý třídě si pamatuju moc hodnou pani učitelku Jandovou. Byla to starší paní, taková ta klasická hodná učitelka ze starý školy. Naše škola ale byla celkem nová a už do třetí třídy jsme dostali učitelku novou, a tady začaly první náznaky mých pozdějších zápasů se školstvím. Na druhým stupni jsem byl jen dva roky a pak jsem se přeškolil o pár metrů dál, na gympl.
1994-1999
Na Vrchlabským gymplu jsem vybojoval dost let na to, abych ho dodělal, ale na čas se to nehraje, takže přišlo přesídlení na gympl Novopackej. První gympl znamenal taky první partnerku, takže tady to byla Lucka. V tuhle dobu se událo spousta zajímavejch věcí, taneční, lyžáky, plesy a tak. Ale především jsme začali hojně chodit do hospody a z dnešního mýho pohledu dost hojně požívat alkoholický nápoje. Taky jsme začali chodit na diskotéky, jak Vrchlabský – do Konírny a do Zámecký, ale hlavně k Maxovi, to mi vydrželo až do jeho definitivního zavření (respektive do mýho odjezdu do Anglie). Velkej rozdíl byl mezi původní třídou a tou, do který jsem se propašoval po třech letech. V původní třídě se děly věci, za který by se slušnej člověk musel hanbou do západního Německa propadnout. Boží mlejny melou pánové, tam dole už vám hřejou kotle.
2000
V Nový Pace jsem vydržel přesně rok, na novopackým intru o něco kratší dobu, ale je to hodně důležitý období na který se nezapomíná. Spousta zajímavejch lidí, kamarádů, zážitků a taky průserů, zkušeností a taky moje první velká láska, Jitka. Z tohohle jedinýho roku mám dodnes spoustu výbornej kamarádů, byla tam výborná banda. Chodili jsme do parku, do plechu, v létě k bahňáku a hlavně každou neděli jsme se sešli v hospodě U kulatý báby, to se šlo rovnou z vlaku ke Kulatý. Pokud si dobře pamatuju tak nejpozdějc do 11 jsme museli dorazit na intr, takže pár minut před jedenáctou jsme dopíjeli poslední panáky a broučky a pak, s těma těžkejma taškama na zádech horempádem na intr. Krásný časy. V úterý obvykle došly zásoby dobrot z domova, takže od středy kdo měl jídlo, byl ve středu zájmu, kdo měl kuřivo, byl středem zájmu kdykoliv. Tradičně byla většina kuřiva připravena balením tabáku se zručností havajských domorodých profesionálů. Mobilní telefon mělo tenkrát pár vyvolenejch jedinců a pár jich mělo na intru počítač. Na našem pokoji číslo 13 jsme měli dokonce dva, což byl rozhodně nadstandard, sice to už tenkrát byly mírně řečeno starší kousky (spíš veteráni), ale kdo mohl tenkrát říct, že je na intru “připojenej”, my byli – paralelním kabelem jeden k druhýmu, bylo to super, daly se tak hrát hry jako Doom, nebo Starcraft. Joo, to byly časy. Ten borec s 486kou byl Břeťa a třetí na naší 13ce byl Janzič, taky nezapomenutelnej. Klasickej hasič. Když přišel z hospy, uvelebil se na posteli, vyvalil pivase a pověsil ponožky, bylo jasno že přišel i kdyby měl člověk zavázaný oči 
. Nedá se zapomenout. Jenda Venca Havlik nás tenkrát povozil v Bavorákou v parku po trávníku, s Křikinem jsme lezli přes 4 patra po balkonech za samičkama, S Vlkem jsme popili něco zelený u Kulatý, s Luborem jsme popili něco Broskvovky v Gale, s Lenkou, Jitkou a Scotou Máslikem jsme tenkrát seděli u bahňáku, vidim to jako by to bylo včera. U Drahouška, Havlika a P.T.ho byla na pokoji vždycky sranda, hlavně když P.T. povyprávěl. A velká kůlna byla už tenkrát s Šamšulákem, ten člověk by měl napsat paměti, tolik průserů by stačilo na 10 standardních lidí. S Jitkou jsme vždycky odjížděli spolu vlakem, ona vystoupila v Martinicích, přestoupila na vlak do Víchový a v těch Martinicích jsme se pak vždycky večer sešli na diskotéce. Ve tři diskotéka končila a já pak vždycky hodinu pospal na zastávce na lavičce než jel vlak. Bylo to krásný, vždycky když jsem vylezl z vlaku, došel až ke kulturáku, ze kterýho už se ozývalo duc duc, zaplatil vstupenku, vlezl dovnitř, tam mě oslinly diskotékový světla a když jsem ji uviděl, přejel mi mráz po zádech. To byly moje nejšťastnější chvíle tý doby. Taky byly samozřejmě super ty neděle U kulatý. Tyhle časy mi fakt chyběj.
Tenkrát jsem to ale pohnojil, takže se se mnou Jitka rozešla a ze školy mě vyhodili. Třídní Pospíšilová se o to už nějakou dobu mrcha snažila až se jí to povedlo. Jednou jsi nahoře, jednou dole. A já byl tak na dně, jako snad nikdy jindy ani dřív, ani pozdějc.
2001
Pro velký úspěchy ještě jedno přesídlení, na Gympl v Hostinným. Tam pak konečně v grandiózním finále maturita pro ty co nezazáří zazáří v září, maturitní komis a já, veškerá ta ceremonie jen pro mě, jelikož jsem maturoval zcela sám a zaplaťpánpůh ten den byla u maturit stoprocentní úspěšnost. Třetí gympl znamenal třetí pratnerku, byla to Zuzka a vydrželo to 3 roky, doteď moje osobní maximum. Myslim že relativně objektivně můžu posoudit, že suma sumárum byl Gympl v Hostinným z těch kterejma jsem prošel, ten nejlepší. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě vedení, jakej pán, takovej gympl. Moc pěkný byly časy, kdy jsme ve čtyřech chodili po diskotékách s Janou, Zuzkou a Jendou Horáčkem, coby dva páry. Kalilo se nám spolu moc dobře, nemělo to chybu. Jezdili jsme na Phoenix a bylo to super. Po mnoha letech, to už Jenda s Janou dávno nechodil, potkal v autě strom. Byli jsme mu tam s Janou a Zuzkou zapálit svíčku a položit kytku. Od tý doby nenávidim ekoteroristy, který trvaj na tom, že se nemaj kácet stromy podél silnic. Nedá se to dost dobře pochopit, jaktože člověk je a pak najednou prostě neni.
Po maturitě jsem se ze dne na den ocitl s igelitkou a batůžkem v Plzni, na privátě s pár zajímavejma lidma a jal jsem se pracovat v Carrefouru. Věděl jsem, že mám tři měsíce do nástupu na vojnu a chtěl jsem být co nejvíc se Zuzkou, která byla v Plzni na škole.
Mělo to i sovje pozitiva, takhle si pocestovat po školách. Nejenže jsem poznal hodně lidí a ve všch třech školách jsem měl i tu onu, pokaždý trochu jinou, ale vždycky jsem věřil že bude na celej život. Navíc mi to dalo možnost porovnat ty tři školy mezi sebou, což nemůže říct každej. Zjistil jsem, že některý věci a lidi jsou na všech těch školách stejný nebo podobný a některý úplně jiný a že takový ty obecně rozšířený názory a hodnocení o všech třech školách jsou dost mimo. O některejch školách se říká že jsou dobrý, některý špatný, některý náročný, některý úspěšný, některý moderní, některý takový a některý makový. Realita, tak jak ji vidim já, je úplně jiná. Hodně zajímavý mi přišlo, že třeba na určitý konkrétní obory, byli kantoři na všech třech školách jak z jednoho vrhu, starší nebo mladší, ale stejný typy. Bylo to až občas úsměvný, jak už člověk od nich některý věci a názory čekal, protože byly stejný jako u jejich kolegů odjinud. Rozhodně se potvrdilo, že hodně velkou roli hraje šéf – že běh školy je hodně ovlivněnej tim, kdo šéfuje. A co je hodně smutný, je zkušenost ta, že i v dnešní době, svobody a demkracie, je člověk ve školství až nezdravě vydanej na milost a nemilost těch, kterým svědomí nebrání rozhodovat o osudech druhých podle toho jak se jim kdo líbí nebo nelíbí, jak se zrovna vyspali, najedli, nebo jestli měli zrovna chuť někoho zaříznout. Tim nechci říct, že byli všichni špatní, někteří pomohli, jiní ublížili, jen chci říct, že mě mrazí, když si vzpomenu jak velkou nade mnou měli moc. V práci se člověk může sebrat a jít jinam, se školou je to mnohem složitější.
2002
Pak přišla vojna, 3 měsíce Lipník nad Bečvou a 9 měsíců Vráž u Písku. je pár názorů, který mě dokážou celkem snadno a rychle vytočit, mezi nima je i názor, rozšíený hlavně mezi ženskejma a starejma chlapama, že vojna dělá z kluků chlapy a že by každej chlap měl vojnou projít. Takovou hovadinu nemůže rozumnej člověk nikdy vyslovit. Vojna je hnus. Jediný malý pozitivum asi jediná věc, kterou jsem si z vojny odnes je zkušenost, že lidi dokážou bejt o dost jiný než se zdaj, hlavně na ty hloupý že je potřeba si dát pozor. To je věc, která se sice ví a říká se, že až v nouzi se pozná kdo jakej vlstně je, ale nečekal jsem, že to bude takovej mazec. Tahkle draze nabylá zkušenost by se dala shrnout tak, že čím větší blbec a nula je člověk v civilu, tim víc má potřebu na vojně “vládnout”. To byly asi nejčastější výrazy na vojně – “vládnout” “mocný” “hektar” a “zadřít”. Člověk má pocit, že se toho civilu snad ani nedožije, že to utíká tak neskutečně pomalu, že to trvá věky. Ty první tři měsíce v Lipníku byly rozhodně ta lepší část vojny. Dalo se občas jezdit na víkendy domu a trávili jsme je většinou se Zuzkou spolu, někdy ve Vrchlabí, ale častějc v Hostinným. Kromě toho, že to stálo strašnou spoustu peněz (rodiče) zatímco AČR nás hodnotila částkou 500,- Kč měsíčně, jinak nebyl v tu dobu žádný závažnější problém. Netušil jsem, jak moc to bude horší. Vráž u Písku byla sice zhruba stejně daleko od domova (necelých 300), ale to byla asi jediná podobnost, teda když nepočítám že všechno bylo stejně hnusně zelený. Díra uprostřed lesa, hromada blbečků a celejch 9 měsíců přede mnou byl v podstatě jeden velkej průser. Nezapomenutelný. Zaplaťalláh že je to za mnou. To co mě celou vojnu hodně drželo nad vodou bylo vědomí, že na mě čeká Zuzka. Díky tomu byla celá vojna taková trošku jako v mlze, prostě jen takový přežívání, čekání, až budu moct za ní.
2003
Po vojně jsem se pokusil dostat do T-Mobilu v Hradci a bohužel to vyšlo, tenkrát jsem byl nadšenej, když jsem tu šílenou firmu opouštěl, viděl jsem to úplně jinak, fujtajxl T-Debile. Začalo to bezvadně, výběrový řízení, který jsem si v podstatě užíval. Telefony mě zajímaly už nějakou dobu, dost jsem o nich věděl, komunikace pro mě byla zábavou a byl jsem po vojně plnej nadšení ze svobody a měl chuť se do něčeho zajímavýho pustit. Celej první měsíc bylo jedno velký školení, byl jsem nadšenej, samý mladý lidi, většinou samičky, školení věcí, který jsem většinou znal a to co jsem neznal, mě zajímalo a bavilo, navíc nestále před sebou počítač s intenetem, počítač jsem sice znal už dlouho, ale internet spíš z doslechu, užíval jsem si to a těšil se na zajímavou práci. Jediný mínus bylo bydlení na ubytovně, to mělo do pohodlí hodně daleko, ale předpokládal jsem že to je dočasný řešení tak jsem byl v pohodě. Pak přišla samotná práce, která ze začátky vypadala tak, jak jsem ji čekal, náročná, ale zajímavá. Pak se našel i byt, pronájem. Sice příšerně drahej, ale krásnej, vybavenej a na luxusním místě v Malšovicích. Vzal jsem ho, protože Zuzka plánovala dodělat školu a jít za mnou do Hradce a platit tak půl na půl, navíc se jí blížily prázdniny a oboum se nám líbila naděje že je konečně strávíme spolu v “našem” bytě. Navíc plánovala ségra, že chce jít pracovat do Hradce a než Zuzce začnou prázdniny, že by bydlela se mnou a tim mi pomola s placením. Vypadalo to bezchybně a ten byt byl fakt krásnej, sice malej ale šikovnej. Když jsem rok poté vracel věci v T-Debile a vracel byt, byl jsem na dně. Vobě ženský mě vyšplouchly, byl jsem bez peněz, bez iluzí a s nervy v kýblu. Poté, co jsem dal výpověď, čekal jsem ještě skoro čtvrt roku než skončí výpovědní lhůta a to už jsem chodil do práce s pocitem, že bych si snad radši nechal řezat prst, než tam bejt dalších 8 hodin. Nejenže jsem měl už dost těch samej dotazů, nadávek, řevu a hovadin, ale i samotná práce se dost změnila tím, že zatímco na začátku se zákazníci dostávali čas od času do fronty, na pár minut, tak se pipojili všichni co mohli, fronta se vyřešila a pracovalo se dál stylem, že si operátoři povídali a občas někdo “chytil” hovor, vyřídil ho a pohoda. Když jsem odcházel, byla standardní fronta půl až třičtvrtě hodiny, kdykoliv skončil jeden hovor, okamžitě se vždycky ozvalo to hnusný “tůůůt” jak tam spadnul další, a okamžitě taky to tradiční naštvaný “haló?!” jak ten člověk půl hodiny čekal a byl nasr… už jen proto že tak dlouho čekal, nemluvě o službách T-Debile. Neni to ideální vracet se zpátky rodičům a opět na pracovní úřad, ale já byl vlastně celkem rád, protože jsem věděl, že horší už to určitě nebude. A nebylo.
2004
Nějakou dobu jsem si pobyl na úřadu práce, pak přišla epizoda Kablo, krátká, ale celkem důležitá. Jo abych nezapomněl, 1 den jsem prodával šperky s jakousi kočovnou společností. Po Kablu opět úřad práce, naše žebrační pochůzky z Garážmistrem a pak práce zaslíbená, Škoda auto. Práce, která byla výborně placená, pohodová, s fajnovejma lidma a kterou jsem opustil s vědomím, že toho budu litovat. nicméně důvod byl celkem jasnej a pádnej. Ve škodovce byla na stejný směně Iva a tak se stalo…Byli jsme spolu 2 roky.
Touhle dobou fungovala jedna báječná internetová kavárna. Scházela se tam super banda a mělo to svoje kouzlo. Hrálo se tam na počítačích, nebo taky člověče nezlob se a podobný kousky. Tam jsem taky poprvý hrál fotbálek, hrál se se tam hodně. Ale především to byla skvělá banda lidí, co dělalo kavárnu tak skvělou. Taky samozřejmě její šéf. S některým z nich jsem se scházel taky u Maxe, to už bylo v dobách kdy tam skoro nikdo nechodil a my si užívali celýho Maxe skoro jen pro sebe. V kavárně se užilo hodně srandy a měl jsem to tam rád.
2005
Vydali jsme se s Lenkou do Anglie, do Manchesteru. Já se vrátil za 4 měsíce, ona po 3 letech. Po návratu jsem se s Ivou přestěhoval na Výšinu a stal se směnárníkem. Věděl jsem, že šance dostat se zpátky do milovaný Škodovky nebude velká a že toho budu litovat, ale věděl jsem, že kdybych se do ciziny nepodíval, litoval bych toho časem mnohem víc, když už pak člověk má závazky, dluhy, hypotéky a děti, už se moc po světě cestovat nedá. Tak jsme si našli agenturu a jednoho krásnýho slunnýho dne jsme nasedli na Boeing a najednou jsme tam byli. čloěk to může sebedýl plánovat, je z toho přece jen celkem vyplesklej když to pak přijde a cesta do Manchesteru letadlem trvá asi hodinu a půl, takže se člověk rozkouká a je z malý středoevropský republiky najednou uprostřed ostrovního království, kde je všechno jinak. Agentura si nechala dobře zaplatit a pak nás celkem vyšplouchla, postčila nás jiný agentuře na bydlení a jiný agentuře na zaměstnání a dál se snažte. Zaplaťpánbůh agentura s bydlením vyšla, kdyby nebylo kde bydlet, skončili by jsme dřív, než jsme začali. Nebylo to zrovna nejlevnější, ale bydlení to nebylo špatný. Já měl kliku a chytil jsem se, takže jsem dostal práci hned a pak už jsem dostával práci vždycky když stará práce skončila, Lenka ale neměla takový štěstí a podle smlouvy jsme prej neměli žádnou garanci a fertig, musela prostě shánět sama a doufat, že najde dřív, než dojdou peníze. Výhoda v tomhle směru je, že Angláni pracujou za tejdenní vejplaty s tejdenním zpozděním, takže pokud člověk začal pracovat, dostal první peníze po dvou tejdnech, ne za měsíc a půl jako v ČR. Takže i Lenka nakonec práci našla,holt holka šikovná.
2006
Pak přišla zajímavá práce v Takatě, rozchod s Ivou. Nabídky na novou práci se hrnuly ještě ve zkušební době ve směnárně a protože jsem si vybral Takatu, uspěl ve výběrovým řízení na místo disponenta (dočasně za paní na mateřský), asi měsíc jsem zkombinoval obě práce dohromady, takže jsem pracoval každej den, pracovní dny i víkendy. no a v Takatě jsem nakonec vydržel 2 roky, což je za prvý můj rekord a za druhý první práce, kde jsem vydržel dýl než rok. Zatímco finančně se moje situace vylepšovala, co se týká kolegů a nadřízených, bylo to trochu složitější a to byl ten důvod proč jsem taky Takatu nakonec opustil. Samotná práce v Takatě nebyla špatná, ale kolektiv v době kdy jsem odcházel byl katastrofální. Moc pěkný bylo léto, kdy jsem to z Takaty rovnou štrádoval na koupaliště a pak teprve na kole domu. Tenkrát jsem bydlel sám, což je taky zajímavá zkušenost, člověk si tim lecos v hlavě srovná. Ale neni to dobrý na dlouho. Taky jsem začal celkem rád chodit do šikovný hospůdky Gear s nepopiratelnou výhodou – mám to tam pár metrů 
2007
Pak super dovolená v Mělicích a Eva. Rozhodně hodně podařená akce.
První dovolená v Mělicích. Naskočil jsem ve Vrchlabí na vlak, sám, v Hartě naskočila Eva. Zážitkem bylo přestoupení na Elefanta, tušim v Pardubicích. Dorazili jsme do Valů a pěšky pěkně do mělic. Vytvořili jsme svoji osadu na výběžku, Popis nezklamal a postavil retro Áčko a zatímco my jsme s Evikem nemohli přijít na to jak postavit můj asi den nebo dva starej stan Popis nafukoval jednu prprietu za druhou, míč, matraci, potštářky, Loď. Když už měl vztyčenou i plachtu, konečně jsme na to přišli. Účast prvního dne Popis, Evik a já, druhej den dorazil Maru a třetí den Esoš a Don. Vejlet byl po hornicku, Kutná Hora, nejdřív chrám sv. Barbory a pak pro mě nezapomenutelná záležitost, prohlídka kutnohorskejch stříbrnejch dolů – rozhodně doporučuju. No a domu zase pěkně vlakem.
2008
Výpověď v Takatě, úřad práce, v mých 27 letech asi po sedmý nebo po osmý a teď Hytos, teda snad, smlouvu po skoro měsíci pořád nemám… Tak smlouvu už zaplaťpámbůh mám a pěknou, za 2 tejdny mi končí zkušební lhůta. Zatim rozhodně spokojenost. Podobně jako se dají srovnat školy, kterejma jsem se prokousal, dají se porovnat i fabriky, kterejma jsem prošel. I v nich jsou některý věci dost podobný a některý nečekaně rozdílný. Třeba přístup firmy k zaměstnancům a jich k sobě navzájem vyhrává Hytos (:), Škodovka to mě u mě vyhrála co se týká výbornejch lidí, se kterejma jsem byl na směně a dodnes s nima rád zajdu zakalit a Takata na tom byla nejlíp s IT vybavením a tříděním odpadu. Některý rozdíly jsou až šokující. Jo, tohle je celkem zajímavý, zažil jste někdo migraci na SAP? To je mazec System Aus Pakistan. Jo a málem bych zapomněl taky na Brunhildu,
Druhá dovolená v Mělicích – stává se z toho taková pěkná tradice (jako dřív Sedmihorky). Tradičně jsme dorazili do Valů vlakem, z Pardubic naším oblíbeným Elefantem, tentokrát nás ale vyzvednul Jenda s Pažoutkem a dovezl nás do kempu, takže tentokrát bez tradičního pochodu přes most a tak. V kempu už byl kdesi Klazik s Martinou, celkem dlouho jsme je s batožinama v rukách hledali, ale nakonec našli. Takže finální složení: Popis s Maru, Klazik s Martinou, Marcel s Hankou, Marťas a já s Evikem. Popis nezklamal a mezi běžnými obyčejnými stany vztyčil hrdou katedrálu typ “Jadran”. Jinak krátká, ale moc pěkná dovolená, první den sice sprchlo, tak jsme dali v Jadranu Bang, ale pak už bylo pěkně, tak jsme se koupali, grilovali a vejlet byl tentokrát na zámek Kačina. Už se zase těšim do Mělic
2009
Tak a je to zase v pytli. Hytos propouští a já byl mezi prvníma, zatimco kdejakýho joudu vyhoukanýho si nechaj. No nic, práci sehant je v tuhle dobu téměř nemožný, tak bude po letech zase jednou v létě dlouhá dovolená, jen nevim jestli se mi vejde stan na balkon.
Poslední dobou trávim spoustu času věcí která mě začala dost bavit – stal se ze mě domácí kutil. Kromě mých klasických, už mnohaletých koníčků – telefony a formule teď doma vyrábím různý světýlka, sádruju, silikonuju, polystyrenuju a tak. Často mám posit, že jsem hromadu věcí prokaučoval a že jsem měl lecos udělat úplně jinak, ale pořád mam ještě velký plány a snad lecos ještě doženu.
Jak jsme řádili na Jizeře. Výbroná akcička, duben 2009, bylo nás 6 na raftu a 2 na kajaku, nikdo se nevykoupal a přes menší větší zmatek jsme Jizeru úspěšně pokořili, počasí vyšlo víc než výborně, což je pro takovouhle akci maximálně důležitej základ, partička taky výborná takže paráda. Startovali jsme před ŽelBrodem a končili před Turnovem, přestávka na obídek byla v hospůdce co si teď nevzpomínám jak se jsmenovala. Jeden jez jsme sjeli (šlajsnu jsme sice minuli, ale jen o fous , přes dva další jsme přenášeli. Cestou jsme se kochali přírodou Českýho ráje, sluncem, vodou a ovečkama. Paráda.
Tak teď už asi poslední fabrika ve který jsem ještě nedělal, Optrex. A vypadá to dobře.
…
Jsou vlastnosti se kterejma se člověk narodí a který se holt nedaj vodnaučit. Co tě nezabije, to by tě mělo především ponaučit. To by ale člověk nesměl bejt tvor neponaučitelnej.
…
Věci se zase o kousek pohnuly. V Optrexu se držím úspěšně už čtyři měsíce, takže se mám dobře těšim se, že si v krátký době pořídím vozítko, něco malýho a sympatickýho. Umřelo mi kolo, co mě roky věrně vozilo, hlavně jízdy v dešti mu určitě neprospěly, no ale kdo by odolal takový krásný projíždce do práce ve svěžím ceďáku. Najezdil jsem na něm asi tak milion kilometrů bez nehody. Vlastně jedna nehoda byla, ale jenom maličká, měl jsem jen ulomenou odrazku. Ta Tatra, se kterou jsem se čelně střetnul, dopadla mnohem hůř. Kolo už mám naštěstí nový, zrcátko jsem přemontoval jen jedno, se dvouma to bylo sice stylovější, ale upřímně to na pravý straně jsem měl natočený na čučení po babách a to bezpečnosti zrovna nepřidávalo. Pořídil jsem pár novejch fajnovostí do bytu, Pepíka, Karlíka (netbook), další LEDkový žárovky a tak. A teď to zajímavější. Na starý kolena se podařilo poslední dobou pár hodně dobrejch kalících akcí, kdo nezažil, neuvěří, ještě pár takovejch akcí a budu shánět kardiostimulátor a nový játra. To nejzajímavější na nich ale rozhodně nebyl alkohol … má hnědý vlasy a oči, přátelskou povahu (jeden z Mozartových zákonů říká, že dokud neznáš rodiče, neznáš člověka, takže tady je jasno), je to mladá, inteligentní a krásná divoška a živel. Možná bych měl začít do pamětí aspoň sem tam přidávat fotky, některý věci se nedaj popsat…
Ode dneška (16.11.09) se stávám abstinentem. A tak ne. Abstinence se nekoná, ono tomu životu pak chybí jiskra. Je jeden den před koncem roku 2009 a byl to výbornej rok, Mozart sklidil letos prvotřídně. Mám novýho mazlika, jmenuje se Gwyn, je to krásný bílý Polo. Ale především novou kočku. Je skvělá, takovou člověk potká jednou za život.
2010
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Začali jsme výborně, dokonce rekordně, takže tohle bude luxusní rok…. Ve čtyřech – ABBA jsme včera zkoukli Avatar ve 3D v Cinestaru v Boleslavi a pak trochu vínečka u Rádi. A když je to ABBA, nikdy to neni jen tak šolich
Před pár dny to bylo čtvrt roku co jsme s Kačkou spolu. Hodně jsme toho za ten čtvrtrok prožili a i když má svoje mušky (kdo nemá), je to super. Život je najednou úplně jinej, do tý doby prázdnej a teď krásnej. Teď jsme se dva tejdny neviděli a je to jako věčnost. Přestala kvůli mě kouřit, bonzovat se nemá, ale hlásit se to musí,to totiž neni jen tak.
